FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Sobotní večer, celé Lesní divadlo je obrazně řečeno na nohou, plocha před pódiem je zaplněná, lidé tančí a veselí se. Pro mě asi nejsilnější chvíle letošní Porty (tedy portovního pátku a soboty: v neděli jsem musel být někde jinde a nereferuji zde o ní…). Mluvím o vystoupení Copu: jasně, trochu jim pomohly okolnosti, konečně přestalo pršet a diváci si to chtěli o to víc užít. Ale ta obrovská radost a energie, ta byla jedinečná i u kapely, kterou nálepkujeme buldozerovými přízvisky. Přitom nám to Cop nijak vykutáleně neusnadňoval: nějakých těch Pár minut bylo, ale spíše převažovaly poměrně nové skladby. Ale zahrané a zazpívané tak, že z nich musel mít radost ten, kdo snad slyšel letos v Řevnicích Cop poprvé, i stařičký publicista, který sleduje Cop celou jejich kariéru (ale nového baskytaristu slyšel poprvé, jméno zapomněl a na webu nenašel…).

Kdo dál mě potěšil? Zejména Kamelot jako hlavní hvězda páteční noci. A je zajímavé, jak často to bylo téma rozhovoru. Pominu teď, co hráli (to není odsudek), protože já i řada těch, se kterými jsem mluvil a jejichž názoru si vážím, jsme byli nadšeni z toho, jak Kamelot hrál a zpíval. Naprosto soustředěně a špičkově. Jiřímu Dědečkovi a Věře Martinové trochu poničil koncert prudký déšť (Věře víc), ale za oba patří chvála portovní dramaturgii. Věru Martinovou jsem poprvé slyšel s její mladou kapelou Meritum a potěšila mě: naživo to funguje lépe, než při poslechu její stejnojmenné desky. Jiří Dědeček neustále děkoval za milé přijetí, když on je prý přece se svou hudbou od Porty tolik vzdálen, až jsem nevěděl, jestli potřebuje tuto svoji duševní distanci od Porty řádně zdůraznit, nebo jestli si opravdu snad nemyslí, že ho porťáci budou mít za cizího a budou na něj pískat. Ale to je jen poznámka na okraj: byl samozřejmě svůj a převážně skvělý, ať představoval novou desku Nebudu bydlet v Québecu, nebo hrál starší písně. Dobrou muziku předvedl předloňský (tedy minulý) vítěz Porty Větrno, ačkoliv z pětičlenné kapely byli dva muzikanti právě na Jadranu a kapelník Petr Peuker z toho měl těžkou hlavu. A šlusující Lokálku (sobota) samozřejmě už nevnímám tak, že bych sebou z jejich fórů tloukl o zem, ale spíš jako zdroj nostalgie, hledě na hrdinu svého mládí Vaška Součka a další „historické“ nebo doplňující (taky už nemůžu říct mladé) členy. Takže za mě v pořádku: rád jsem se koukal a poslouchal. Vzpomínku na Tonyho Linharta přineslo kvarteto Jak je neznáte, tedy obě bývalé zpěvačky Pacifiku s kytaristou Ondrou Paskou a perkusistou Tomášem Suchomelem. Dá se o nich napsat to, co o Copu, tedy že to divákům nijak zbytečně neusnadňovali (z hitů Pacifiku zazněl pouze Malý velký muž a Jaro nad Bretaní); v případě pořadu koncipovaného jako vzpomínka bych ovšem pár těch „velrybářských výprav pro lidi“ rozhodně zařadil. Ale lid byl spokojen a úspěch to byl plný, jak by řekl klasik: hlediště poslouchalo, ani nedutalo a v závěru odmítalo pustit kapelu z pódia.

Ovšem na Portě by těmi hlavními měli být soutěžící, nikoli slavní hosté, a díky pořadatelům za to, že tomu tak i letos bylo (například i díky recitálu každé soutěžící kapely či písničkáře na hlavní scéně). Výsledky soutěže jsme přinesli hned po jejich vyhlášení. Já k jménům, která tedy již znáte, jenom dodám, že porota, letos složená ze samých muzikantů (Marcela Voborská – Aleš Hrbek – Honza Komín - Jirka Mach – Tomáš Tichý – Radek Tomášek – Honza Žamboch) vybrala z mého pohledu velmi dobře. Rozhodně bych se s ní shodl na vítězi (Lu’s &) a i další místa na stupních vítězů nejsou špatně zvolená – tedy 3. místo favoritky Saši Niklíčkové i 2. místo pro překvapení ze semifinále, mladičkou kapelu Zkusmeto, která naopak mohla být favoritem asi jen pro velké znalce dorostenecké kategorie. Dalších rozborů soutěže bych se z dobrých důvodů tentokrát vzdal.

Když jsme u těch specifik Porty, tak k nim rozhodně patří mimořádná role moderátorů, a to i v rámci „upovídaného“ folku. Zatímco na jiných festivalech konferenciér mluví a mluví a po očku kouká, kdy už bude moci říct „a teď přenechám pódium kapele, která si musí nazvučit bicí“ (nebo cokoliv jiného), na Portě se musí kapely zvučit tak opatrně, aby nerušily moderátora, který někdy dost velké mezery mezi jednotlivými položkami dokáže vyplnit mluvením beze zbytku, bez zaškobrtnutí, bez jakékoliv mezerky. Já vím, hloubku přednášky z dějin filosofie to zrovna vždycky nemá, ale na to, jak je třeba být pohotový a pusu nezavřít, není obsah vůbec špatný a já se tedy oběma pánům moderátorům hluboce klaním. Blíže je mi určitě styl a záběr Petra Bohuslava, ale Zdeňku Schwagerovi se klaním rozhodně taky, protože slyším, o co jinak a lépe mluví za tu dobu, co ho sleduji, jak není líný na sobě pracovat… díky!

Jaká jsou další specifika Porty? Že žije a navždy bude žít v obrovském stínu své historie. (Kdo z vás se nikdy nesetkal s tím, že někomu mimo folkovou bublinu vyprávěl něco o Portě – třeba že se tam právě chystá – a odpovědí mu bylo: a ona ještě existuje?? To se jiným festivalům nestane…) Že s tímto břemenem žít dokáže a nadále představuje důležitou platformu pro muzikanty, kteří se chtějí setkat a vyměnit si zkušenosti, nebo si taky změřit síly a zviditelnit se – to není sprosté slovo. Všem z vedení Porty, kteří mají zásluhu na tom, že to funguje, patří velký dík. Významným specifikem Porty je i to, že ji dělají kamarádi pro kamarády. Ne, to v záhlaví Portýra nenajdete; je to spíš mírně potměšilá kolující hláška, ze které plyne, že na Portě je více pospolitá a potěšující atmosféra (včetně nočních jam sessionů) než na jiných festivalech, a taky že až bude mistrovství světa festivalů v preciznosti a profesionalitě, tak určitě Porta na stupních vítězů stát nebude… Prostě specifických chutí a vůni najdete na Portě spoustu; za rok přijeďte a ochutnejte.

…a další letní… (pokračování v pondělí)