FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Ještě pořád je v této zemi několik zásadních hudebních (a mluvím zde o folku a přilehlých žánrech, samozřejmě) festivalů, které se snažím žádný rok nevynechat. Mají vyšší střední velikost (protože velký festival momentálně v žánru neexistuje) a jsou z nějakého důvodu zásadní i zábavné. Může se stát, že občas zavítám z nějakého důvodu tak trochu neplánovaně na festival, který je malý a zcela nezásadní (a přesto může být příjemný a zábavný). No, a to mezi tím jsou střední festivaly, které stojí za to navštěvovat tak nějak na přeskáčku, udržovat si o nich povědomí, popřípadě sledovat, kde jsem ještě nebyl a co by podle referencí stálo za návštěvu.

To je samozřejmě suchá teorie, do které vstupují takové záležitosti, jako jestli má člověk zrovna čas, jestli si včas vzpomene a podobně. Proto se mohlo stát, že festival Folkaliště, který sluje skvělou pověstí a na mém fiktivním žebříčku festivalů, na které se chystám, byl v současnosti na špici, jsem navštívil teprve při jeho 13. ročníku. Výhoda první návštěvy je v tom, že receptory festivalové atmosféry a jejích specifik jsou doširoka otevřeny; doufám, že je mezi vámi, milí čtenáři, stále ještě někdo, kdo na Folkališti nebyl. Právě k vám teď budu mluvit, jinak bych byl samozřejmě se svými čerstvými postřehy poněkud trapný.

Neochvějnost mého rozhodnutí k návštěvě festivalu značně prověřovala předpověď počasí: víkend proprší a hotovo. Jediný vývoj počasí bude od deště k slejváku a zpět. Dopadlo to naštěstí jinak, jak sděleno později. Páteční večer ovšem hrozil velmi: projel jsem rodnou obcí skladatele Gustava Mahlera Kalištěm, odložil auto na určené a promáčené louce a pokračoval dolů padákem tak prudkým, že jsem si přestal připadat jako v krajině oblých kopců. Na dně se přede mnou otevřelo překrásné místo: genius loci je určitě něco, co tvoří identitu Folkaliště. „Je to prostor bývalé kovárny ze 17. století, která stála mezi třemi obcemi,“ řekl mi hlavní pořadatel festivalu Pavel Novák. Za komunismu byla zdejší „Chalupa“ – sídlo štábu, nocležiště účinkujících i kuchyně – využívána jako rekreační středisko armády, v současné době patří objekt i s okolím městu Humpolec a spravuje ho místní organizace Pionýra, která zde v létě pořádá tábory. Kolem Chalupy jsou drobné loučky, sem tam skupina stromů, zídky, cestičky, vše milé, upravené.

Hlavní scénu jsem několikrát slyšel připodobňovat k „malé Zahradě“ a nepřišlo mi to zcela trefné, ale když jsem se nad tím hluboce zamyslel a slyšel to již počtvrté, tak připouštím, že na tom může něco být: stráň s lavičkami a pod ní mohutné jeviště mohou (mnohem větší) amfiteátr v Náměšti skutečně připomínat. Mimochodem, nafukovací stage, kterou prý každý rok staví kalištští hasiči, si vysloužila poznámku účinkujícího muzikanta (omlouvám se, zapomněl jsem, o koho šlo): „To je poprvé, co hraju ve skákacím hradu.“ Kromě Velké scény je na Folkališti o kus výše ve stráni i malá Scéna Totem; nikdy se ale nehraje souběžně, Scéna Totem je v provozu v sobotu dopoledne, když se na Velké scéně nehraje.

Festival vznikl dle mého názoru zcela ojedinělým způsobem – jako sraz Žalmanova Fan clubu, jehož šéfem byl v tu dobu pět let již zmíněný Pavel Novák. Ten právě hledal místo, kam by každoroční sraz přemístil z dolňáckých Sudoměřic a v podstatě náhodou narazil na místo u Kaliště, které mu – samo sebou – učarovalo. Dal se dohromady s místním správcem, dnes již zesnulým Jiřím Kutišem, a společně položili základ dnešního festivalu. V roce 2011 se jednalo o koncert šesti kapel, které měly cosi společného se Žalmanem, druhý ročník už se konal plnokrevný dvoudenní festival. A jak to bývá téměř u všech středních a větších festivalů: důležití a nenahraditelní jsou bezejmenní dobrovolníci, nadšenci pro akci, bez kterých by to neběželo. „Tady to hodně stojí na partě asi 50 až 70 pořadatelů – často lidí z obce nebo těch, co sem jezdili na tábory – kteří po těch 13 letech už vědí, co dělat, a já jenom ladím detaily,“ říká Pavel Novák.

Slíbil jsem napsat, jak to dopadlo s počasím: jedním slovem skvěle. O víkendu, kdy dorážely z různých koutů země zvěsti, jak kde udeřilo krupobití či blesková povodeň, pršelo na Folkališti vlastně jenom v noci (v obou nocích) a mírně mrňkalo v pátek večer a v sobotu dopoledne. A noční déšť byl tak zdvořilý, že počkal, až si dostatečně zajamujeme, než zvolna spustil. (Ano, folkalištní jam jsem si moc užil a byl jeden z nejlepších, i když je jasné, že jde hodně o to, kdo se zrovna z účinkujících i dalších muzikantů sejde a úroveň se jistě rok od roku mění.)

A poslední „atmosférická“ věc, která rozhodně stojí za zmínku (připouštím, že řadu jsem jich mohl zapomenout…): snídaně. Nemyslím tím to, že klasický stánek brzy otevře a můžete posnídat standardní klobásu či langoše. Na Folkališti je ráno k mání skutečná snídaně formou švédského stolu, se slanými i sladkými položkami… myslím, že zatím jedinečné číslo.

A už je určitě čas zamířit od historie, místopisu a atmosféry k muzice. V pátek jsem přes veškerou snahu nestihl duo Matlášek a Štaigl a také Passage. Z další sestavy večera - Brontosauři revival, Asonance, Bokomara + Petra Černocká, Přístav a Goli Band – mě připadali slabší pouze prvně jmenovaní. Nevýrazná zpěvačka učila publikum tleskat na první dobu – to jsem možná ještě nezažil. Ale což – třeba diváky potěšila možnost zazpívat si dávné hity. V pořádku nebyl ani konferenciér René Matlášek, který se dopouštěl dost hrubých věcných chyb. Jinak to byla velká paráda, z které mě nejvíc potěšil patrně Přístav. Ne, že bych si myslel, že hrají lépe než Asonance, ale nějak jsem se na ně nejvíc těšil a nezklamali ani trošičku.

Dlouhý noční jam byl skvělý, jak už jsem zmínil (díky, Klokane a Hubo), takže se nějak stalo, že jsem zmeškal sobotní ranní umělce Sananaj a Zhurta; promiňte. Písničkáře Davida Kourka už jsem částečně zachytil a po něm přišel sled položek, jejichž výskyt mě kromě radosti z jejich hudby také pobavil. Tedy další kapely a písničkář mě pobavili v porovnání s vysvětlením Pavla Nováka, že Scéna Totem je prostorem pro začínající kapely, které projdou konkursem (vyhlašován v lednu, přihlásí se zpravidla 20 – 25 kapel). Takže jsme na této scéně dále slyšeli Rendez – fou (zatím jedna nominace na Anděla), Sekvoj (založena v roce 1981; pravda, s kratší hrací přestávkou), Hluboké nedorozumění (ti možná na andělskou nominaci nikdy nedosáhnou, ale díky svému charismatu jsou svého druhu trampfolkovou celebritou už dávno) a Petera Janků (kvalitní slovenský písničkář). To není posměch ani kritika pořadatele: jen radost, že festival stojí takovýmto starým pákám za přihlášení do konkursu a že jsme zažili prima hudební dopoledne.

Hlavní koncert začínal kolem půl třetí a díky slušnému skluzu končil až po půlnoci. Potěšilo mě, že díky své pracovitosti a charismatu se role rozjížděče hlavního festivalového koncertu ujal Faux pase fonet. Lážo Plážo statečně drželo krok s těžšími váhami. Skvělé Madalen jsem si po hodně dlouhé době velmi rád poslechl mimo jejich domicil – vážně to bylo jiné. Můj oblíbený Spolektiv jsem dlouho neslyšel, takže velká radost a minimálně jedna pro mě nová píseň. Tentokrát v pěti s flétnistou Mikulášem Baló. A pak řada prvoligových kapel, jak se na zásadní festival sluší. Od těch nejstarších: neodbytý a koncentrovaný Folk Team, Neřež trio, jejichž trojhlas mně v poslední době přijde jako jeden z nejkrásnějších momentů na naší scéně (navíc přidávali mou oblíbenou Pod čepcem) a Nezmaři, které mohu až nekriticky kdykoli, jakkoli. Devítka – významně mladší a stejně hvězdná. A na závěr festivalu asi největší kouzelníci z oboru práce s tóny a s diváckou odezvou – Epydemye. A abych nezapomněl: hlavní koncert uváděla jako všechny předchozí ročníky Devítka (letos tedy konkrétně Honza a Jindřiška Brožovi a Honza Klupka, skvělý zejména v roli trenéra Rulíka). A napíšu k tomu to, co jsem řekl Honzovi na místě: nemusí se mi líbit (a taky nelíbilo) všechno, co moderátoři (ale vlastně určitě hlavně Honza) vymysleli, ale nad tím, jak bylo celé obsáhlé mluvené slovo – od vážných a závažných záležitostí až po naprosté pakárny – odpracované a neodbyté, nad tím tedy smekám klobouček.

Tolik tedy mé čerstvé, první, vpravdě panenské dojmy z festivalu Folkaliště. Pokud mezi vámi byl – jak jsem doufal – někdo, kdo na místě nezažil a dojmy jsem mu právě zprostředkoval, děkuji mu teď za pozornost a troufám si radit: neváhej a zažij to na vlastní kůži. Stojí to za to.

Folkaliště – 13. ročník, 31. května a 1. června 2024, Kaliště