FOLKtime - Vaše brána do světa folku

V roce 2008 jsem napsal recenzi na knihu Přemysla Houdy s názvem Šafrán: Kniha o sdružení písničkářů. Stejný autor (nar. 1981), vysokoškolský pedagog, vydal letos v nakladatelství Academia v edici Šťastné zítřky knihu s dlouhým názvem: Intelektuální protest, nebo masová zábava? Folk jako společenský fenomén v době tzv. normalizace. Kniha je jako populárně vědecká monografie v podstatě solitérem, protože folku se zatím v této podobě, až na ojedinělé autory

V červnu 2012 jsem napsal reportáž o pořadu Věry Slunéčkové a Milana Dvořáka na počest patnáctého výročí úmrtí Bulata Šalvoviče Okudžavy. Letos se tento pořad konal k nedožitým Okudžavovým devadesátinám. Nechci psát reportáž o stejném pořadu podruhé, ale chci napsat své vyznání osobě, která mi v životě mnohé dala. Rusko oslavuje 9. květen jako Den vítězství. Bulat Okudžava se ve stejný den v roce 1924 narodil. Na jeho díle a životě lze popsat

V šedesátých letech dvacátého století se v Československu žánr, kterému se říká folk, teprve rodil. Nicméně mezi prvními představiteli tohoto žánru stály osobnosti, které jej přerostly. Mezi takové osobnosti patřili bratři Jiří a Petr Traxlerovi, kteří začali hrát jako studenti střední školy v Praze Michli - Ohradní, kam jsem chodil o několik let později. Spojili se s dalším spolužákem a hráčem na kontrabas Petrem Kozlem. Trio bylo doplněno půvabnou zpěvačkou Hedou Hoškovou.

Intelektuál, či spíše ten, kdo si na něj hraje, nazývá samouka autodidaktikem. Historie potvrdila, že v kultuře existovaly osobností, které se bez velikého vzdělání vypracovaly do výšin, kam se tisíce snaživců, podpořených sériemi diplomů, mohou ze země pouze dívat. Obyčejný nosatý kluk, který dobře chytal za fotbalovou Spartu a po zápase bavil spoluhráče, se svým plebejským humorem vypracoval mezi hvězdy a jméno Vlasta Burian bude zářit ještě staletí.

Tradičním dnem setkání členů Jonáš klubu je vždy sobota. Tentokrát to byla sobota 16. listopadu a místem setkání bylo jako vždy Salesiánské divadlo v Praze 8. Další, až na výjimky, neměnnou tradicí je osoba moderátora Milana Zeiberta, který dojíždí až z Třebíče a letos nemoderoval poslední třetinu, protože stíhal autobus domů. Prvním účinkujícím bylo trio s názvem Dobré ráno blues. Před šesti roky jsme mohli vidět na setkání Jonáš klubu frontmana kapely

Když umřel „učitel všech národů a největší génius lidstva“ Josif Vissarionovič Stalin, byl mi rok. Když mi byly čtyři roky, Nikita Chruščov na XX. sjezdu KSSS ve svém projevu odhalil, že génius a učitel byl tak trochu zločinec. O mnoho let později jsem se hádal v Moskvě s jedním Gruzíncem, který Stalina miloval. V jednom článku v časopisu Mladý svět napsal nevím už kdo, že Stalin byl rozporuplná osoba. Nedivím se, i dnes jsou u nás lidé, kteří tvrdí,

Když mi bylo asi tak čtrnáct let, seděl jsem v pražském kině U Hradeb a ani nedýchal při filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky. Za pár týdnů si jel pan režisér do USA pro Oskara. Krom geniální předlohy Bohumila Hrabala, zcela jistě s prvkem autobiografie, měl na kvalitě filmu velikou zásluhu i výběr představitele eléva Miloše Hrmy, tehdy již populárního Václava Neckáře. Václav Neckář chtěl být hercem, ale nebyl přijat ke studiu, na rozdíl od jiných přijatých,

V kině jsem kdysi tleskal spolu se stojícími a dojatými diváky po skončení filmu režiséra Abuladzeho Pokání. Bylo to v době, kdy tvůrčí svoboda vanula kupodivu ze země, která nám ji v roce 1948 vzala. Uplynula řada let, do kina už tak často nechodím a myslel jsem, že tleskat není v podstatě čemu. Před nedávnem jsem ale navštívil v malém sále velikého pražského kina dokument režisérky Jitky Němcové s názvem Zuzana Michnová - Jsem slavná tak akorát.

Neznám českého písničkáře s tak širokým spektrem tvorby. Neznám českého písničkáře, který jako on vyprodá koncertní halu téměř před zahájením prodeje vstupenek. Takovým tvůrcem je Jaromír Nohavica, který se 7. června dožil šedesátky. Bylo o něm napsáno stovky stránek, má své oddané fanoušky i své kritiky. Prožil toho hodně, sahal si i na dno a jsou stránky jeho duše, do nichž vidí jen on sám. V případě umělců vyjadřujících svou tvorbou životní postoj,

Písničkářkám a písničkářům většinou nepatří přeplněná hlediště, lépe řečeno, již dlouho nepatří. Jsou umělci, kteří svým výkonem boří hradby a ukazují cestu, jsou umělci tiší, plní nenápadné krásy. Mezi ty druhé bezesporu patří i písničkářka Dagmar Andrtová - Voňková, která 13. května slavila pětašedesáté narozeniny. Jednu z jejích prvních písní, Pastýřku, zpíval počátkem sedmdesátých let minulého století Spirituál kvintet.

Paní Ljubu Hermanovou, narozenou 23. dubna 1913 jako Luběnka Hermanová, jsem začal vnímat jako školní dítě, protože i na základní škole zněla její snad nejpopulárnější píseň o polírovi. Tehdy jsem dost dobře nevěděl, kdo je polír, proč se chodilo do nějakého Edenu, a nevěděl jsem, proč se u vohrady zpěvačka bála o svý vnady. Národ žil Polírem, podobně jako žil písní Cestář nebo Včera neděle byla.

FOLKtime nemá zvláštní rubriku, jakou mají například Lidové noviny, kde denně Jan Rejžek komentuje úmrtí lidí známých i méně známých. Rozhodl jsem se napsat několik řádků o lidech, který jsem si vážil a vážím. Prvním, o němž chci psát je Jan Spálený, který 4. 12. 2012 oslavil neuvěřitelných 70 let. Počátkem letošního ledna jsem si, nevím už po kolikáté, vychutnal v Balbínce hudební lahůdku s názvem ASPM.

Koncem padesátých let minulého století začala v Československu éra malých divadel, nazývaných divadlo malých forem. Namátkou jmenuji pražské divadlo Rokoko nebo Paravan a z mimopražských například ostravské Divadlo pod okapem nebo Waterloo. Ze všech jmenovaných, ale i nejmenovaných, divadel přežilo všechny změny uměleckých směrů, společenské zvraty a doslova i přírodní katastrofy pražské divadlo Semafor, které má za sebou více

O takový svobodě, jaká je v blázinci, se nezdálo ani socialistům, říká Švejk o svém pobytu v blázinci, kam byl po výroku soudních lékařů o naprostém kreténismu umístěn. Honza Žamboch má píseň, jejíž titul jsem si bez jeho souhlasu vypůjčil jako titulek článku. Text písně naprosto přesně vyjadřuje i mé pocity o svobodě v životě i o svobodě umělecké tvorby. Položme si otázku - jsou nějaké hranice svobody uměleckého projevu v systému znovu nastoleného

V jedné písni se zpívá: „Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš“. Je zpěvačka, autorka tohoto textu, která vstoupila do několika řek a v každé z nich objevila pro sebe i pro posluchače a diváky něco nového. Ta zpěvačka se jmenuje Pavlína Jíšová, ale protože je podle rodného listu Pavla, na Pavlínu svátek neslaví. 21. září to bylo padesát let, co poprvé otevřela oči na jihu Čech.Ještě samozřejmě nevěděla, že se jí bude říkat královna českého folku.